Z recenzí

Dušek mohl ve vstupní jednověté Sonátě uplatnit svoji bravuru při uchopení tradiční i netradiční pianistické sazby.

Klavírista Jan Dušek zahájil Janáčkovu skladbu z roku 1912 energicky, s měkkým úhozem a interpretační jistotou. Úvodní Andante s typickými krátkými melodickými linkami přednesl Dušek přirozeně, silnější dynamika byla vyvážena jemnou kresbou v Molto adagio, které vyznělo vskutku „janáčkovsky“. Výrazový rejstřík představil klavírista v půvabném Andantinu se zpěvnými sekvencemi, melodické útržky jako výkřiky připomínaly období smutku a nepochopení. Pečlivý přednes byl občas zatížen pedalizací, které impresionistické jemnosti ubíralo, výtečné Presto však nezapřelo suverénního pianistu. Čtyřdílný cyklus V mlhách patří ke kmenovým skladbám, jimiž Janáček vypovídal o svých intimních zážitcích a pocitech, a je také jeho poslední rozsáhlejší klavírní kompozicí. Jan Dušek toto dílo uchopil znale a s vybranou technikou a porozuměním a potlesk posluchačů byl zřetelně jeho odměnou.

Jan Dušek celý děj písňového cyklu vynikajícím doprovázel, podával ke každé písni srozumitelnou oporu v uchopení vnitřních vzájemně protichůdných pocitů dvou mladých lidí.

Jan Dušek, jenž letos završil Kristova léta, napsal, iniciován Lukášem Vasilkem, nevánočně vánoční kompozici pro sóla, smíšený sbor a malý instrumentální soubor Carmen ad cunas, nádhernou píseň na slova Jana z Jenštejna, pražského arcibiskupa ze sklonku 14. století. Pana Duška by asi bylo možné označit za „tradicionalistu“, což by zřejmě mnozí z jeho generace, v níž jsou „in“ hudební instalace, koláže, videomapping, negace všeho, co zavání tonalitou, vnímali negativně. (Bylo by však zajímavé zjistit, jestli by hledači hudebního svatého grálu 21. století byli schopni zpracovat vánoční zvěst.☺) Duškův tvůrčí pohled na text „Panenská matka v chlévě dlí, zpívajíc písně svatební … Buď na výsostech sláva“ je decentně jásavý, nepodbízivý, dalek všem konotacím a velmi, velmi melodický.

V přídavcích se dostalo i na dvě vánoční písně, obě v úpravě Jana Duška. Musela samozřejmě zaznít „vánoční hymna“ Narodil se Kristus Pán, nicméně moje oblíbená Byla cesta, byla ušlapaná mě potěšila kromobyčejně. Úpravy byly ve všech aspektech natolik citlivé a přitom svobodné, že mě nutně muselo napadnout, jak by bylo dobré, kdyby nezůstalo u těchto dvou a Jan Dušek vytvořil moderní a přitom tradici reflektující příspěvek k verzím například Luboše Fišera, Jaroslava Krčka či Jiřího Pavlici.

Vánoční píseň Carmen ad cunas (Píseň nad kolébkou) Dušek zkomponoval na latinský text Jana z Jenštejna ze 14. století. Matka v něm opěvuje své nově narozené dítě, dává mu rady do budoucna, věští jeho velikost a výjimečnost, obdivuje jeho krásu a tělesnou dokonalost. Jako každá hrdá maminka nad kolébkou… Nikde nepadne jméno dítěte Ježíš, ani Marie, a proto má vyznění díla nejen sváteční duchovní obsah, ale i hluboce lidský rozměr. Hudba premiérované písně je laskavá, posluchačsky atraktivní, působí přirozeně a stylově se nevyhraňuje. Není to moderna, ale nesnaží se ani o archaismy, k čemuž by text možná sváděl. Na začátku zazní krátká citace písně Chtíc, aby spal od Michny z Otradovic, ale jinak tam nápadnější odkazy do hudební historie nejspíš nezaznamenáte.

Jan Dušek napsal na objednávku sboru nedlouhou vánoční kantátu Carmen ad cunas, Píseň nad kolébkou. Zazněla v premiéře. Zhudebnil latinské verše Jana z Jenštejna, a to velmi vděčným, přístupným, pastorálně znějícím způsobem, aniž by sklouzl k líbivosti nebo k jazyku aranžmá. Skladba začíná i končí zvoláním Gloria, v úvodu s tichým zvoněním, v závěru na vrcholu slavnostně. Používá dvě flétny, hoboj, anglický roh, dva fagoty a decentně triangl a sboru dává příležitost k uplatnění široké dynamické a výrazové škály. Autor necituje melodie vánočních písní, jen se kolem několika mihne a také text podle vlastních slov vnímá ne pouze jako chvalozpěv týkající se Panny Marie a Ježíše, ale jako zpěv jakékoli jiné matky, která se sklání nad kolébkou a pro kterou je dítě tím nejkrásnějším a nejlepším. Ani ne desetiminutovou sborovou píseň lze proto vnímat nejen jako duchovní hudbu, ale i jako hudbu obecněji lyrickou, niternou. Vánočnímu kontextu, danému programem celého večera, se nicméně v tomto případě vyhnout nešlo.

V autorském provedení byla podána skladba Movements Jana Duška (nar. 1985), jež je určena pro mírně preparovaný klavír, zvukovou stopu a živou projekci. Spojení místy vypjaté expresivity, jindy melancholické či nostalgické polohy Duškovy hudby s živou projekcí Radka Dočkala bylo velmi působivé. Ovšem i samotná hudba má v sobě silný náboj, který vzniká interakcí několika kontrastních hudebních vrstev. Základ je tvořen ostinátní basovou figurou, snad „vypůjčenou“ z písně Astora Piazolly, jež je v kompozici citována později, ovšem hranou v preparovaných strunách klavíru. Přestože se basová figura na několika místech vytrácí, po celou dobu si skladba uchovává svérázný zvonivý zvuk preparovaných strun. Další rovinu této vícevrstvé kompozice tvoří rychlé sestupné atonální běhy či skoky z vyšších poloh, jinou zmíněná Piazollova píseň Balada para un loco a k tomu ještě jemné šelesty, zvuk drásaných strun či hraní flažoletů uvnitř klavíru – ve výsledku nejemotivnější skladba večera.

Do Ullmannovy hudební duše se při poslechu doslova noříme každou další písní i díky citlivému a promyšlenému doprovodu Jana Duška.

Jan Dušek naopak potvrdil své kvality, o kterých Irena Troupová hovořila před koncertem v našem rozhovoru. Z klavírních partů vytáhl mnoho zajímavých harmonických postupů. Ocenila jsem také, že si v tak malém sále pro klavírní doprovod ponechal otevřené křídlo a přitom dokázal zvuk nástroje ukáznit tak, že hlas Ireny Troupové spíše podpořil a zároveň pomohl vytvořit zvukově plastický dojem.

Měla štěstí, že ji doprovázel Jan Dušek, který je vynikající umělec a dokáže se vcítit do ducha hudby.

Duškova hra prozradila velké pochopení křehké něžnosti, kterou skladatel do díla vetkal. Není se čemu divit, klavírista má s Karlovým dílem velké zkušenosti a jeho skladby nahrává pro Český rozhlas.

Na druhou stranu nelze než pochválit vyzdvihnutí jazzových prvků díla, které klavírista vhodným akcentováním vynesl na povrch a na okamžik dal zcela zapomenout na původní hudební konotace díla. Pochvalu zaslouží také fakt, že všechny závěry nechal hudebník doznít až do úplného konce, což je praxe, která není kupodivu úplnou samozřejmostí.

Podobně jako při několika nedávno minulých příležitostech, osvědčil se Jan Dušek i tentokrát jako diskrétní a přitom výsostně kompetentní a spolehlivý partner sólistky. Rovněž jeho sólový výkon ve skladbách Rudolfa Karla a zejména Pavla Haase – stejně tak jako jeho soustavný zájem o klavírní tvorbu českých skladatelů této generace – si zaslouží velké uznání.

Bylo však dobře, že program dal, díky dvěma klavírním skladbám Pavla Haase a Viktora Ullmanna, pianistovi Janu Duškovi příležitost předvést své vynikající schopnosti jako klavírní virtuos.

Pianista Jan Dušek se věnoval ve Speinshartu skladateli, který rovněž skončil v plynových komorách Osvětimi, Ve Suitě op. 13 Pavla Haase rozezněl tajemný svět Pavla Haase v „Praeludiu“ a „Con molta espressione“ až po šťastné okamžiky „Danza“. Perlivá klavírní hra pokračovala Ullmannovou „Klavírní sonátou č. 3“. Posluchače okouzlilo fascinující „Allegro grazioso“ a nakonec byli potěšeni Mozartovými variacemi v „Allegro grazioso“.

V potřebě vnímat smysl zhudebňovaného textu mě plně uspokojilo 6 písní Jana Duška Chalomot jehudi´im. Jsou to výborně vystavěné sopránové party se srozumitelným doprovodem, se slyšitelnou inspirací melodikou středního východu. Pro mé uši znělo vše přirozeně a logicky a ještě jsem zažívala pocity krásna, protože jsem mohla sledovat nádherné autorovo zaujetí verši a jejich velmi intimní hudební vyjádření. Snad jedině bych tolik neplýtvala kontrastem uvnitř drobných celků ve prospěch kontrastu mezi 7 díly. Poslední slova poslední písně odkazují na pocit štěstí. Ano, cítila jsem se šťastná.

Po přestávce následovala světová premiéra díla Chalomot jehudi´im (Židovské sny) Jana Duška. Písňový cyklus pro soprán, dechový a smyčcový nástroj a smyčcový orchestr na text izraelského básníka Jehudi Amichaie byl vrcholem čtvrtečního koncertu. Kompozice o sedmi částech má motto Láska - ztráta milované osoby - smrt, válka - mír, naděje - beznaděj. Skladba má tepavý rytmus, mě osobně občas vzdáleně připomíná tango, nebo pomalý pochod, kantilénové plochy sopránu střídá občasná recitace nebo šeptání. V orchestru autor užívá sonických souzvuků, clusterů a celek je velmi působivý. Skladateli se zdařilo propojit hudbu s textem, velmi slušně ji instrumentovat. Všichni sólisté i s orchestrem podali výkon hodný pochválení - soprán zazpívala výborně Alena Kellerová, klarinet I. Venyš, violoncello J. Lupták.

Pianista Jan Dušek je v kvintetu vášnivý i pronikavý.

Jan Dušek mě příjemně překvapil pestrostí a nápaditostí hudby založené na polytonálním spojování kvintakordů a barvité instrumentaci.

Pianista Jan Dušek je také vynikající, hraje hudbu s vynikajícím citem, což velmi pomáhá.

Jan Dušek je její sehraný kolega, který má jen málo příležitostí k dohrám, ale drží se zpěvačky jako klíště.

Rovnocenným partnerem byl Troupové technicky suverénní klavírista Jan Dušek, který se prezentoval i sólově.